JUDr. Dracula
Jarní vánek si něžně pohrával se záclonou, jarní vůně se drala pootevřeným oknem .
Jako za starých časů, kdy si pod okny hrály děti, Petr sekal trávu a občas štěknul pes.
Jako za starých časů, kdy jsme ještě byli rodina. Měla bych vstát a začít něco dělat, opakovala jsem si otupěle.
Jen kdyby mě tak nebolela hlava. Měla bych ... ne,musím. Musím konečně pochopit, že doby společného popíjení kávy po milování jsou pryč, že děti vylétly z hnízda, a Petr, se kterým jsem prožila dvacet let, se už zítra stane pouze mým bývalým manželem. A že s ním odejde kus mého života. Trapný kus života směšné čtyřicetileté ženské, která se bojí vyslovit už jen to slovo - ROZVOD.
Proč vlastně ? Co má TA DRUHÁ, co já nemám ? O dvacet let jemnější kůži, o dvacet let hustější vlasy, o dvacet let pevnější prsa . Celých dvacet let života, a pak, jménem republiky - ROZVOD.
Zvykneš si, říkají kamarádky. Všechny si zvykneme. Žádný chlap za to přece nestojí.
Prostě jsme si zvykly, říkají. A večer řvou do polštáře, a ptají se proč? Proč právě my ?
ROZVOD. Poslední dobou se stal nedílnou součástí mizerného soužití Petrův právník. Pan Někdo. Šedivý žralok, které své oběti s rozkoší požírá zaživa.
Ďábel,s jehož příchodem bude po všem. Představovala jsem si ho jako Draculu a začínala se na to jeho uštknutí těšit. Pak bude po všem. Vypařím se. Rozplynu. Zmizím.
Zvyknu si. Zvyknu si, že tráva už dávno nevoní, děti mají své děti, psa přejelo auto .
Prostě si zvyknu .A nebudu se ptát ani proč ... proč jsem prodala dům po babičce, aby mohl začít podnikat , proč jsem nebojovala o spoluvlastnictví prosperujícího hotelu, ani proč jsem po nocích dřela jako kůň, jen aby se nemusel platit personál, a už vůbec se nebudu ptát, proč vlastně jsem souhlasila s rozdělením majetku způsobem, kdy mi zůstanou jen oči pro pláč ?
Protože mě ani ve snu nenapadlo, že mě odkopne ... Protože bych se upsala i čertu, jen aby si mě vzal .
Ale co Petr řekne, to splní. Tak to ostatně bylo vždycky. Postavíme si dům, řekl. A do roka dům stál. Žádám o rozvod, řekl před pár měsíci. A zítra máme soud. Těch dvacet let mezi tím zapomeneme při vyřčení rozsudku.
Petrův právník vyhraje vše, co si zamane, jeho jméno jsem čítala v odborném tisku a o jeho praktikách slýchala ze zasvěcených úst.
Dracula, který za každou cenu dostihne svoji oběť, a s chutí ji vysaje, aby nepřišla ani kapka krve nazmar. Ani kapka krve, ani koruna bývalé manželce, matce jeho dětí a ženě, která dřela jako šroub, aby teď mohla vše ztratit.
Ty roky, kdy jsem kmitala mezi stoly místo personálu, nespočet probdělých nocí se na mně podepsaly, vepsaly mi do tváře vrásky a únavu. Začala jsem se vyhýbat zrcadlu, dávno mi nemělo co říct, a já vytrvale odmítala pohlédnout tváří v tvář té ženě, která se dávno zapomněla smát.
Holka, prober se, říkaly kamarádky. Prober se a žij, než ti ujede i ten poslední vlak .
Kde braly tu jistotu, že už mi neujel ? Vlastně mi to může být jedno, měla bych se začít starat spíš o střechu nad hlavou než o kruhy pod očima, pomyslela jsem si trpce.
Zítra .... ano, už zítra. Ale zatím je stále dnes. Zapomenout a žít. Aspoň pár minut. Pak ať to všechno vezme čert. Vnímat, ale nemyslet. To je to,co potřebuji. Letmo jsem se nalíčila, stejně na tom nezáleží, a vyšla do sychravého večera. A co teď ?
Co udělá ženská,když má černé myšlenky? Zavolá kamarádce? Koupí si nové šaty ?
Anebo dostane chuť si někam vyrazit, jen tak sama. Klidná malá vinárnička na rohu, lepší než balit kufry a fňukat doma, řekla jsem si. A můžu se nechat unášet svým žalem tam, kde mi nic nebude připomínat zbytečných dvacet let.
Automaticky jsem zamířila do útulné vinárny, kam jsme občas zašli s Petrem. Tady jsme plánovali společnou budoucnost, tady mi oznámil, že žádá o rozvod .
Milosrdné přítmí, plačtivá hudba, těžký vzduch a pár deci vína způsobilo, že svět se začal točit pomaleji. Snažila jsem se nemyslet na to, co přijde zítra, až mě Petrův všehoschopný právník rozcupuje, snažila jsem se vnímat milosrdnou atmosféru okamžiku.
„Mohu“ ? zaznělo do mých myšlenek. Hlas patřil elegantnímu muži středních let. Pomalý návrat z říše vzpomínek. Nereagovala jsem . „Promiňte,madam“ ,vemlouval se sametový hlas - „mají obsazeno“ - máchl rukou do prostoru – „a já bych si rád v klidu vypil kávu - zítra mám důležité jednání“ . Tak to jsme dva, pomyslela jsem si a nezúčastněně přikývla. Muž přisedl, pozoroval mě, ale neobtěžoval. Nuceně jsem se pokusila o úsměv. „Vidíte, že to jde ... mám raději mlčet ?“ zeptal se nesměle... „To je v pořádku“, odpověděla jsem. „Nevypadáte příliš nadšeně“, pokračoval elegán, „ale pár sklenek by mohlo vaši melancholii rozptýlit... já jsem Pavel“. „Te.. Tereza“ - podala jsem mu rozpačitě ruku. O co mu jde? Kdyby chtěl sbalit holku na večer, je jich plný bar, a že by měl tak slabý zrak,aby si nevšiml,že těm kočičkám nemohu konkurovat se mi nezdá, běželo mi zmateně hlavou. Prostě si jen nemá kam sednout, a je mu trapné mlčet, aby si ta zamračená baba u stolu nemyslela, že je tak odpudivá ... Proč se s ním vlastně vůbec bavím? ozval se můj vnitřní hlas. „Protože ti chybí chlap“- vyštěklo bezostyšně mé podvědomí. Ušklíbla jsem se. Dotyčný si to zřejmě vysvětlil jinak. Snad jako přátelský úsměv ? Přisedl si. Trapné ticho. Vzápětí je na stole láhev vína, po několika společenských frázích se prvotní křeč mění v jiskření. Rázem je zapomenuto na chmury,další láhev vína, nesmělý flirt a letmé doteky, pak jízda taxíkem a schody do nebe ... svět se točil závratnou rychlostí, všechny smysly pracovaly na plné obrátky, zase jsem žila, vnímala a milovala. Jeho ruce, jeho vůně,jeho dech. Nevím,kdo je ten muž,stačí mi že je tady. Přeji si, ať tahle noc nikdy neskončí .
Ráno. Dotek silných mužských paží. Už zase sním ? Ne! On je skutečný. Sklání se nade mnou a šeptá, že ho dnes čeká důležité jednání. Aha, to mne vlastně také, procitám. Ale nic důležitého. Jen nějaký mizerný rozvod.
Stejně budu mít plnou hlavu dnešní noci – jestlipak on to vnímá stejně ?
Když jsem za svítání vstoupila do bytu, v němž jsem prožila roky s Petrem, cítila jsem už jen chlad a nezájem. Po celém těle mě pálily Pavlovy doteky a v uších ještě doznívala jeho slova plná vášně.
Věděla jsem, že za pár hodin do jednací síně vkročí úplně jiná Tereza .
Najednou zmizel i sžíravý strach z právníka – Draculy. Jediné co jsem dokázala a chtěla vnímat, byla Pavlova tvář.
Ještě pár kroků studenou chodbou.
Jako ve snách kráčím do soudní síně.
Ale ... To nemůže být pravda. Pouhých pár metrů ode mne, stejný elegantní oblek jako včera. Rty a ruce, které elektrizují. Probdělá noc zanechala na jeho tváří své stopy, ale jeho pohled je stále sebevědomý a výraz sebejistý. V tu chvíli jsem přestala vnímat okolí. Probrala jsem se, až když jakoby zdálky zaznělo jméno právního zástupce mého exmanžela, JUDr. Pavla D. ...