Vzpomínka a poznání
Sedíme s tátou v zahradní restauraci, takové té malé, zapadlé, pohodové, co už snad dneska ani neexistuje, kde jsou dlouhé dřevěné oprýskané lavice, dřevěné bytelné stoly a pikolík kmitá s piviskem, čas od času vysype naučeným hmatem popelníky a fičí dál ...
Z kuchyně se line vůně grilovaných klobásek, z předpotopního rádia zní nějaké teskné lidovky, a všichni se tak nějak usmívají ...
Sedíme, rozhlížíme se po okolí, z terasy je výhled na blízký rybník, táta je vášnivý rybář ...
Kecáme o životě, popíjíme, dáme si sem tam cigáro, abychom pak zas byli chvíli "hodní" ...
Je to pohoda, na kterou se nezapomíná ...
Táta cení chrup jako vždy, chrlí jeden vtípek za druhým, vzpomínáme na "dědu Aloise" ( jeho pratchána, který zemřel na rakovinu v roce 1982 ), co se spolu na rybách ( a nejen tam )navyváděli ...
Čas příjemně utíká, řeči se vedou a pivo pije ...
Najednou se slyším - jakoby zdálky zní moje otázka : " Hele, tati, co tu vlastně děláš ?
Pokud vím, seš dávno mrtvej ! "
Táta se jen ušklíbne a típne spartu :
" To neřeš, kolouchu " ( jo, říká mi kolouchu, dodnes nevím vlastně proč) "
To jen tělo chybí - ne já ... "
Není co řešit.
Ta restaurace existuje.
I ten rybník.
Táta je mrtvej od roku 1999.
Dost blbým způsobem.
Kam se hrabe sebevražda.
Ale kde je problém ?
Občas si spolu dáme panáka i to zakázaný cígo, a pak jsme zase chvíli "hodní".
Řešíme spolu různý věci, a vzpomínáme nejen na dědu Aloise.
Máme si pořád co říci.
Doháníme ztracenej čas.
( V tom našem lidském bytí jsme se naposledy potkali někde v roce 1979-1980, už ani přesně nevím )
A že " to tělo u toho chybí " ?
No a ?
Komu to vadí ?